Zábrdka, Malá Jizera

Zmíním se pouze o věcech málo známých. Původně pramenila Malá Jizera v Suchém Janově Dole. Zábrdí potkala teprvá po několika kilometrech.

Nyní zde teče jen za velkých dešťů a jarním tání. Jsou zde tři kálky, dva s vodou.

Postupně se přidávaly potůčky zleva od sobákovské Čertovy zdi. A zde byl první rybník.

Je zarostlý rákosím, ale voda ještě přetéká přes cestu od Tisícileté lípy do Suchého Janova Dolu, pak se ztrácí v louce.

Prameny jsou sice slabší, ale jeden stále napájí kohoutek na spodním konci Kotle v zatáčce (bývala zde Schubertova hospoda).

Pod Kotlem poprvé podtékala silnici.

Po soutoku s potůčkem zleva, z Kotle od rybníka pod návsí, se vlévala do prvního rybníka na svém toku. Hráz má prokopanou, stavidlo rozebráno .

 

Dále tekla podél lesa, kde ji přetínala původní cesta z Osečné do Malého Dubu (poblíž torza božích muk).

Pod touto cestou je dnes svedena do potrubí pod poli, takřka k zábrdské silnici, v délce několi set metrů.

kde je vedena v regulovaném korytě skoro k současnému prameni.

 

 

 

Příběh vody Zábrdky.

Když jsem se vynořila z podzemí, čekala jsem skály a velký spád. Byla jsem překvapena.

Pramen mám nenápadný, v olšoví, skoro na rovině, okolí  rozryto od divočákú. Prvním, komu jsem posloužila, byl divočák, který se ve mně válel v kališti. Rochnil si, ani mu nevadila blízká silnice. Kousek pod kalištěm se přidal první bratříček pramínek.

Pomohl mi s vyčištěním a na pár metrech z nás  byl malý potůček. U zábrdského hřbitova se připojilo celé příbuzenstvo, takže do vísky Zábrdí již teču jako pěkný zurčák.

Za silničním mostem se zleva připojuje Zábrdský potok. Bohužel, nyní již jen za velkých dešťů nebo při jarním tání. Býval to pašák, pramení pod hlohovým keřem až pod kotelskou křižovatkou. V malém kálku, rozšlapaném od pasoucího se dobytka. Nyní je tak slabý, že se po padesáti metrech ztrácí v zemi. Dříve poháněl mlýn pod Zábrdím. Měl dva rybníky. Jeden nad vsí.

Druhý pod silnicí. Ještě vidím na jeho zachovalý jalový splav.

  Pospíchám pod zábrdským mlýnem (Toto není původní budova mlýna, původní vyhořel). Já jsem jej pohánět nesměla, neb jsem měla jiného pána.

Protékám meandry krásným údolím do Vlachového.

Tady mi zprava, před křižovatkou, přitéká posila.

Je to krátký, ale vydatný potůček. A zde již jsem řádný potok. Dokonce jsem si mohla dovolit pohánět vodní pumpu ve Vlachovém.

Příběh vodárny ve Vlachovém.

Lidé ve vsi Náhlov měli problémy s pitnou vodou. Měli závadnou vodu ve studních. Pár nadšenců se rozhodlo zhotovit vodovod. Dojednali si s panem J. Kešnerem z Hlavice moji stavbu. Postavili mne poblíž Zábrdky, nedaleko silného pramene ve Vlachovém. Vystavěli mne z cihel, pěkně omítli a a pramenu postavili malou krytou stavbičku. Lidé zjistili, že Zábrdka mi dává tolik síly, že mohu zásobovat i Dolánky a část Dehtár. Předělali mi čerpadla ze dvou na tři.  Po panu Kešnerovi mne udržoval pan Pelinka z Hlavice.Pracovala jsem bez vážných poruch do roku 1965. Tehdy bylo potřeba více vody pro náhlovské kravíny, nikoliv kraviny a tak byla vybudována nová vodárna kousek výše proti proudu Zábrdky. Vodu brali z vrtu a tlačili ji elektrickým čerpadlem. A tak jsem po třiceti sedmi letech přestala pracovat.

Snímek je ze stavby této vodárny v roce 1928 i když letopočet je na vodárně je 1927.

Přestože jsem již nepracovala, tak si mne vcelku nikdo nevšímal. Zarůstala jsem náletama a upadala v zapomnění. Přežila jsem v klidu éru vlády lidu, ani sběrači kovů nenašli odvahu mne, jako technickou raritu, vykrást. Byla jsem dost zachovalá. Až 16.12.2015 se zúročila zhovadilost této dnešní společnosti a nastal můj konec. Fotograf přijel až v této fázi zmaru. Pozdě.

Takto jsem  dopadla  po 88 letech. Všude ve světě by si mne, jako raritu hýčkali. A chlubili. Jenom u nás mne tupci nechali  zlikvidovat.  A spolek, který sídlí poblíž, si může u kávičky a koláčků, pod vlajkou, na mne zavzpomínat a fňukat, že je to škoda. No nebyl ze mne žádný obolos, ani se asi nedal pozemek výhodně koupit. Hlavně, že se v této zemi živí tlupa ochranářů, památkářů, stavebních úřadů. Vymýšlí se šetrná turistika a k čemu ? Aby se dál prznily poslední zbytky relativně čisté přírody infotabulemi a kýčpřístřešky. I u mého hrobu se nyní může umístit tabule : Zde stála a za demokracie a svobody se zlikvidovala a pár foto. A vedle postavte stůl a pár lavic či kamenů (pro vlky).  Čest práci.

Fuj, omlouvám se, ale musela jsem si ulevit.

Nynější stav.

  Za mostem se nenápadně dělím. Zčásti  mizím v tunelu. Je to náhon na Dolánský mlýn.Je to technická rarita. Vznikla zase ze selského rozumu. Nemusel se stavět jízek, ani stavidlo. Jenom se vydláždilo dno a já si vodu sama rozdělím.

Příběh, jak jeden volal a stejně se nedovolal.

Při nedávném courání jsem se seznámil s jedním chatařem v Dolánkách. U kávy mi dal nahlédnout do projektu na opravu silnice. Tato silnice je stará a není vhodná pro provoz dnešní, velké, těžké zemědělské techniky a lesáckých, nákladních vozů na klády. Osobních aut tu tolik nejezdí. Stačí se potkat s osobním autem a je tu problém. Při najetí na krajnici se samozřejmně utrhne. Zde je propusť pod silnicí na vodu z příkopu. Příkop je úplně zanesený a propusť také. Těžké vozidlo, při vyhýbání, utrhlo kraj propustě. Dnes se nenosí dělat údržbu, ale uděláme novou propusť. A jinde. Dříve lidé používali hlavu. Dnes počítač. Ale vystoupit z auta a prohlédnout terén není nutno. Hlavně, že tečou penízky. Že se přitom zničí historická vpusť do náhonu do rybníka není důležité. Pokud si toho bagrista všimne, tak navýšíme náklady. Tak jsem začal volat na instituce, které byly účastníky stavebního řízení. Začal jsem u toho nejvyššího - stavební úřad Liberec. Odpověď, to musíte volat jinam. My sice dáváme razítko, ale nic o tom nevíme.

Kancelář projektanta - to musíte na st. úřad Osečná.

St. úřad Osečná - to musíte kamkoliv jinam, jen ne nám. Obvolával jsem všechny zúčastněné strany, které měly na projektu razítko. Největší přehazovačka byla u povodí Labe. Nejdříve Jablonec, Liberec, Turnov a nakonec Mladá Boleslav. Stále stejná odpověď. Volejte kamkoliv, jen ne nám. Až na jedné lince mi sdělili, zkuste památkáře. To je taky instituce. Vykulil jsem oči, když se mi na PC objevil seznam pracovníků NPÚ Liberec.

První linka - neexistuje, druhá - nebere. Na šesté mi to vzal pracovník, ale měl dovolenou. Tak uvidím ve čtvrtek. Přijeli dva . Nafotili a odjeli. Že mi dají vědět.

Nakonec mi známý poradil kompetentní místo.  Poslal jsem email, ale již ani nedoufal. Kupodivu jsem dostal odpověď i poděkování za info. A že budou konat. Tak jsem zvědavý.

Informace k 18.12.2015, nikdo mne o ničem neinformoval, ale také se na silnici okolo náhonu nic neděje. Kromě toho, že zde ošlapují lidé z muzeí, kteří najednou vědí, že zde toto je. Ale i pro toto tyto stránky dělám. No, mohli by aspoň zavolat. Na amatéra toho chci moc.

Pár metrů pod tunelem se ke mně připojuje zleva potůček ze Studýnek.

 

Ve Studýnkách.

Bývalo to krásné údolí v lese pod Jelínkou, tvaru do Y. Podle potůčků se rozkládaly louky. Sušili zde seno lidé z Dehtár. Za éry JZD se přestalo sekat. Louky zarůstaly olšemi a osikami. Potůčky se zanesly a začaly tvořit meandry a podmáčet louky. Soudruzi předali loučky Státním lesům k zalesnění. Provedly se meliorace. Jeden bláznivý hajný nechal bagristu za své peníze vyhrabat dva rybníčky. Na koberečku u ředitele to zdůvodnil potřebou protipožárních nádrží. Dopadlo to výborně. Spodní rybníček hajný osadil dokonce úhořím monté, které skomíralo v jedné líhni. Přidal hodně ročka pstruha potočního a pár kapříků, aby kalili vodu. Druhý rybníček, který byl na prameni, dostali za domov siveni. Zanedlouho byl hajný odejit a nová práce (tesařina), mu dala zabrat, že skoro zapomněl na rybníčky i ryby. Jednou potkal kluka, který chodil k hajnému do rybářského kroužku. Ti úhoři jsou pěkní, mají čtyřicet centimetrů, ale pouštíme je. No, i kdyby ne, tak měl hajný radost. Po pár letech se jel na kole do Studýnek podívat. Zesmutněl. Oba rybníčky zničené. Oba bez vody. Ze spodního zbylo bláto a prokopaná hráz.

Na vrchním jen malá kaluž na prameni. Nic nevydrží věčně. Ani dobrá věc, protože lidé jsou různí.

Ještě se zmíním o pramenech. Pravý, pod Červeným vrchem, hajný udržuje i dnes. Kdosi jej pojmenoval Svěženka. Má výbornou vodu. A nad ním je jeskyně zvaná Michalka.

Svěženka.

Hrnek musí občas doplnit. Druhý pramen vyvěrá ze země blíž k Dechtárům. Dá se v něm dobře pozorovat, jak se vaří písek. Býval na něm kámen, který voda nadhazovala.

  Pod soutokem potůčků nad pravým břehem je nádherná Čertova zeď a stupně, jako Čertovy schody.

Na místě, kde potůček opouští údolí, bývala cementárna. Vyráběly se zde cementové roury a tašky na střechu. Bohužel, zatím jsem podrobnosti nezískal. Jenom místu se ještě dnes říká v cementárně. Kousek pod cementárnou bývala skalní kaplička.

Mlýn v Dolánkách.

Říkalo se mu Schvarcův mlýn. Poté se přiženil Häbel. Pocházel z Proseče.  Mlýn přestavěl a modernizoval . V mlýně byla i pekárna a vločkárna. Häbel byl velký "nácek", špatně skončil. Po válce první správce Kouba -partyzán. Po něm nastoupil Hyka. O paní Hykové bude více info u fořtovny na Malé Mohelce. Mlýn nebyl v r. 1948 zavřen, ale převzal jej národní podnik Liberecké mlýny a pekárny.

Toto je stav mlýna v Dolánkách z r. 1980.

Mlýn v padesátých letech.

Tady mne podruhé donutili pracovat. Celkem mne donutili pracovat v devíti vodárnách a dvanácti mlýnech, než se spojím s velkou sestrou Jizerou.

Tady jsem také poprvé zlobila a tak mne lidé zregulovali.

 Kousek, pod krásnou chaloupkou u Hauserů, se říká v cihelně. Zde se kopala červenice (jíl) na mlaty do stodol a na polospalné stropy u světnic. Na půdách se mazala podlaha jílem, aby v případě hořících došků neshořel strop. Pod cihelnou zřídili vodáci vrtanou studnu.

Byla to posila pro zourovskou vodárnu. Od studny bylo nataženo potrubí z cementoazbestových trubek po zemi po Dlouhé louce, pak přes les a pole až pod Vytrkovem u křížku pod silnicí. Tam bylo potrubí napojeno na velké potrubí ze Zourova.  V té době byl v Liberci velký nedostatek vody. Jednoho roku v zimě  jsem zavedl těžaře do lesa nad Dlouhou loukou do tzv. probírky. Upozornil jsem je, aby dali pozor při kácení, na potrubí. Před koncem směny se jednomu podařilo shodit na trubku malou soušku. Suk prorazil do roury otvor velikosti malíku. A malér byl na světě. V té době nebyly běžné vysílačky, o mobilech jsme ani netušili. Voda stříkala snad dvacet metrů do výše a byl silný mráz. Ráno mi chlapi řekli o tom průšvihu. Zavolal jsem vodákům. Po příjezdu do lesa jsme zírali. Voda již nestříkala. Ale hned by se mohl tady natáčet druhý díl Mrazíka. Na stromech, na ploše asi dvou arů, bylo neskutečné množství až pětimetrových rampouchů. Nádhera. No vodákům trvalo celý den, než vysekali led okolo potrubí a navlékli záplatu.  Studna byla vyřazena a potrubí zmizelo. Nedávno jsem pár kousků zahlédl  v jedné vsi u silnice. Dnes je již studna uklizená, vrt jezaslepený. Hned to vypadá lépe. Za přírodu děkuji.

Pod studnou ke mně přispěchal potůček z Dlouhé louky. Přivádí vodu až z Dehtár.

I na něm klapal trkač.

Za zatáčkou míjím staré obydlí pralidí.

Přitékám na známé místo - na Pinku. Výraz pinka má dva významy. První je průzkumný výkop prospektorů. A druhý je karbanický. Když hráli karbaníci v hospodě karty, tak házeli část výhry (odměnu)  hostinskému na tácek, do " pinky".  Tak se také říká bývalé hospodě v Těšnově na křižovatce silnic Vlachové, Cetenov, Křída. Bývalo zde velmi rušno a veselo.A už asi nebude. Nevím, co je za módu, rozprodávat obecní majetek. Dříve si lidé volili zastupitele, aby se starali o blaho obce. Dnes se starají o blaho svých kamarádů. Za novým silničním mostem mám přes sebe krásný pískovcový mostek.

Po něm se chodilo pro vodu k Vitákově studánce. Dnes má dvířka, neboť slouží jako pramenná jímka pro vodovod na Těšnov.

Také mi zde přidává vodu potůček z Cetenova. Není moc velký, přesto na něm byly dva trkače. Já tady stále pracuji v původní vodní pumpě pro vodovod Těšnov. Lidé z Těšnova nepotřebují pro vodovod žádnou elektřinu a přesto jsem schopná vytlačit vodu do výše sedmdesáti metrů do vodojemu. Jenomže, to se dnes nenosí. Moderní je nehospodárnost. O kousek níže jsem si dříve odpočinula v rybníku, dnes prázdném. Dlouho měl zachovalé stavidlo, ale přijel jeden "nejmenovaný" a udělal si z něho sjezd na tzv. louku. Nyní krásná mokřina s rákosím, kde je možné zahlédnout válející se divočáky. Přitom dříve zde byla pole a louky. Pamětnice mi vyprávěla, jak vynášely kupky sena na klackách na silnici.

Za Hörbovým sklepem, označovaným za jeskyni, či tajný vchod na Bezděz, se začíná údolí rozšiřovat. Ve sklepě se odloupla část stropu a tím se odkryla zajímavost. V pískovci vrstva škeblí.

Ještě nedávno cykloturisté tuto místní raritu míjeli bez povšimnutí. Sklep má nenápadný, polozavalený vstup. Moderním nešvarem je zveřejňovat souřadnice daných míst. Nyní je strop velmi poničený lidskou hloupostí. Co kdyby se někomu povedlo odlomit škebli.

Poblíž je ještě jedna rarita. Tavící minipece na olovo po Švédech. Pamatuji tři, dnes už je tato poslední.

Dříve jsem tekla mezi loukami, dnes v polozarostlých mokřinách. A tak teču v přirozeném korytě. Dříve byly okolo mne pěkné louky. Dnes ne. Půda je totiž těžká a špatně propouští srážkové vody. Zase se používal selský rozum. Na loukách byli mělké příkůpky, které odváděli povrchovou vodu do Zábrdky.  Sedláci je HRÁBĚMI na podzim a na jaře vyčistili od listí a staré trávy a louky nebyly podmáčené. Dnes přijede ohromný traktor ( i když těmto kolosům říkat traktor je urážka a řidiči by měli mít speciální vodičský průkaz, ne jenom na traktor) a během chvilky louku zpracuje. Ve prospěch zemědělců, nikoliv louky. Příkůpky zmizeli, louky jsou podmáčené, to ihned zjistí divočáci a je zase veselo. No dotace to zase papírově napraví.

Až k soutoku s Čertovým potokem mám pěkné meandry.. Jeho voda  mi přidá hodně síly. Kousek proti jeho proudu byl docela veliký rybník.

 Zde se říká u Panské stodoly. Byla to stodola na panské desátky. Naproti transformátoru je umístěna tato cedule.

Za "sociku" jsme tomu říkali traumatologický plán. Když se při úrazu volala sanitka, tak se řeklo číslo, které bylo pod VELKÝM červeným křížem. A sanitka tam přijela. Konečně po maléru u zourovské vodárny, (záchranka neznala místopis) si na to někdo vzpoměl a je to obnoveno. Ale, jak říká klasik, způsob tohoto značení se mi zdá poněkud neštastný. Nenápadná cedulka s přeplácaným textem. Po listopadu se zrušili i dobré věci a dnes se obnovují, ale neumí se to. Ono se to za pár měsíců zase předělá. Není nad otitulované hloupé úředníky. Bylo by dobře zavézt nový předmět na VŠ a to selský rozum. Když můj známý nedávno projížděl čtyřmi Osečnými a pěti Českými Duby a pak mi volal pro navedení na správný směr, protože bloudí, tak jsem mu jinak nemohl odpovědět. Systém pokus, omyl. Známá mi na to řekla "vždyť to neplatíš". Kam tato společnost kráčí.

Když se hodně chce, tak to jde. Konečně se mi podařilo nalézt původní ceduli z traumaplánu. Potom byla ještě jeden typ, bez kroužku

Níže pod soutokem jsem opět mohla odpočívat v rybníku. Měl velkou hráz, nyní je v něm jen mělká kaluž.

Vedle rybníka jsem částí své vody zabrala ve vodárně pro Olšinu. Měli zde kolo, o malém průměru, ale široké.

Pomohla jsem vodárně vytlačit pitnou vodu do vodojemu u cesty z Olšiny na Křídu

Pod vodárnou přibírám zleva vodu ze dvou potůčků z Končin a kdysi zprava od Křídy. Náhle se vlevo vynořuje objekt, který mne připravuje o mnoho vody, neboť prameny jsou slabší od té doby, co stojí tato úpravna. Ale abych ji nekřivdila, není to jen její vina. Celkově ubývá dešťových srážek.

Tato vodárna se stará o částečné uhašení žízně v Liberci a v Jablonci . Také zásobuje většinu obcí na trase. Nevím, jak dnes, ale dříve většinu kvalitní pitné vody spolkly fabriky na technologie. Oficiální název je Úpravna vody Dolánky, ale místní vědí, že leží u Zourova. Při nedávné tragedii nemohli záchranáři vodárnu nalézt, neboť Dolánky leží o tři kilometry proti vodě. O vodárně bude samostatná kapitola. Pod vodárnou jsem si dříve ráda odpočinula  v zourovských rybnících.

Poté jsem odvedla kus práce ve mlýně a pile. Více info o mlýně v kapitole Samoty. Nyní proteču bez zastávky. Jen si skočím na zbytku jezu. Je to škoda. Na fotu je vpravo vidět trubka. Ta vedla vodu do líhně.

Původní splav s jalovým splavem

Pod mlýnem jsem přibrala vodu z potůčku zleva. Má několik pramenů pod hlavickou křižovatkou a krásný kaňon. Ještě jej posiluje potůček od Končin z Bíglova trkače.

Pod Kostří se sklouznu po jezu, od kterého vede náhon, částečně vysekaný ve skále, k Růtovému mlýnu v osadě Nový mlýn.Tím jsem se dostala k práci ve mlýně a dříve i na pile.

Poté míjím dva rybníčky. Vybudovala je Bižuterie Jablonec. Napájí je silný pramen z kostřického vodovodu.

První rybníček.

Druhý rybník měl být koupalištěm pro rekreační zařízení Bižuterie Jablonec.

Tolik bylo dětí v osadě Nový mlýn u Růtova mlýna.

Zde mne posiluje potůček zleva od Vápna. Také na něm byl trkač, později o něco výše vodárna na elektriku. Pod Vápnem je několik pramenů, silně znečištěných z obce nad nimi. Jeden čistý pramen je naproti mlýnu ve stráni. Ten napájí budovu mlýna. Je z něho též vyvedena hadice k vodovodu pro dětský tábor naproti mlýnu. Nyní protékám osadou Nový mlýn. Stávalo zde šest stavení, včetně mlýna. Pod obcí mne opět donutili pracovat. Ve vodárně pro Proseč. Sice již nepracuji, ale vodárnička má to štěstí, že je pro kovolovce stranou a nepřístupná. Na snímku je přítokový kanál do vodárny.

Před vodárničkou mne posiluje zprava potůček od Proseče. Na konci luk mi přidává vodu silný pramen zleva .

Můj pravý břeh krásného údolí hyzdí stavbičky pro dětský tábor. Kvůli měsíci pobytu dětí tu straší podivné stavby celý rok. Ještě se chlubí cedulkou, že se postavily za dotace. Hromady poloshnilých prken a kůlů s igelity jen potvrzují pravý vztah majitelů k přírodě. Milovníci přírody musí zaplakat. Fandím trempíkům, skautům i junákům, ale když opustím tábořiště, tak po mne nesmí zůstat stopa. Natož nezaházené odpadní jámy a nyní dokonce pec na picu.

Převaluji se dál lesním údolím a kdysi jsem odpočívala ve velkém rybníku, ze kterého je dnes jen část hráze.

Níže jsem dostala práci ve vodárně pro Kozmice.

Vodárna Kozmice.

Tato vodárna sloužila pro obec Kozmice. Vodovod postavila v r. 1912 pražská firma Pašek. Nebylo to tisící devíti set dvanácté zastavení na poutní cestě.

U silnice nad vsí stojí vodojem.

Ve vsi měli dvě litinové kašny. Tato stála původně u kálku. Druhá byla odcizena.

Dnešní požární nádrž na místě kalu.

Stavidlo regulovalo přítok vody.

Druhá pramenná jímka.

Původní pramenná jímka s vhozeným větrníkem od pumpy. Měla často nekvalitní vodu. Při záplavách totiž šla přes ní Zábrdka.

Zrezivělé kolo pumpy.

Tříplunžrová pumpa. Nyní je ve vodomuzeu v Rečkově u Bakova.

Dnes Kozmice berou vodu z vodovodního řádu od Vápna a platí i za napouštění protipožární nádrže dost velké částky.Jestli by nestálo zato starý vodovod obnovit. Byla by voda opět zdarma.

Pod vodárnou protékám nádherným, hlubokým, zalesněným údolím.

Tady si mne oblíbil  čáp kominík, čili černý čáp.

 

Za zákrutou mne vítá bílá nádhera.

Před léty se vyvrátil habr a udělal ze sebe trojstrom. Jak dlouho asi vydrží ?

Nad údolím je pěkná skála s tajuplnou jeskyní.

Až si poskočím na starém splavu. Ten nadržoval vodu do náhonu na Pytlíkovský mlýn.

Nejznámější pohled na ruiny mlýna. Více o mlýnu v osadě Pytlíkov.

Na levém břehu je studánka u Čechových.

Zde opouštím hranice vojenského újezdu. Zajímavý druh stromu. Ceduložrout březový.

Pod Pytlíkovem obtékám nádherný trempský kout.

Poblíž mne zprava posiluje pramen Bublavka. Vyvěrá v malé jeskyňce.Vynikající voda.

Dále si lenoším v nepřístupném údolí, které se rozevírá až u bývalé vodárny pro Stražiště. Zde mi roste na břehu plechožrout olšový. Jenom jsem nepochopila, na co tady ta značka je. Povodí Labe zde dělá údržbu břehových porostů. Někde dobře.

Někde se na to vykašlou, z toho by bylo jen palivo. Byla by to jen práce.

Pokračuji nádherným, divokým údolím a zde si poskočím na pěkném jezu, trošku, malinko zapracuji v domečku, bývalá vodárna pro Stražiště a upaluji dál.

Jenom je tady něco divného. Podle nápisů na chatě, je majitel velký ochránce přírody, ale podle záchodu postaveného na odtokovém kanálu je čuně. Nebo si takto představuje splachovací záchod?

Za první zákrutou se okolo mne objevují louky. Na levém břehu sekané, na pravém břehu ladem. Až přijde jez a zanesený náhon.

Asi jsem poblíž pracovala. A pak to přišlo. Nádhera. Podvicmanovský Blažkův mlýn.

Historická mapa.

Začnu historií. Zde je napsáno, založeno v 11. století řádem Benediktinů.

Zde je zápis z r. 1654

Prarodiče posledního mlynáře. Všiměte si zoraného pole nad mlýnem. I takovéto svahy se dříve obhospodařovali k obživě.

Poslední mlynář s rodiči a sourozenci.

Další pohled na mlýn.

Zima na mlýně.

Dnes již pila, ani lednice neexistují.

Je zde původní mlecí kámen.

Litinové stolice vyrobili J. Hübner a K. Opitz v Pardubicích.

Mlýn pohánělo jedno kolo. Později byla namontována turbína.

Dokonce tento mlýn navštívil, na pozvání mlynáře, J. Lada. A namaloval majiteli na památku tento obraz. Zveřejňuji s laskavým svolením majitelů.

Mlynář byl sportovec.

Přesto, že měl vodní právo, musel si koupit rybářský lístek.

Také provozoval myslivost.

Takto vypadal zbrojní průkaz.

Hned pod mlýnem mám novou vodárnu pro soustavu Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav . Vodu berou z hlubokého vrtu.

Protékám Podvicmanovem a kdysi jsem pracovala v této vodárně.

Pitnou vodu jsem brala hned vedle vodárny .

Moje údolí je zde již značně hluboké. Na svazích mám nádherné skály.

I skalní věže, jako stvořené pro skálolezce.

Ale i pro turisty skalní brány k pokoukání.

Podle břehů se mi začínají usazovat chatky a okolo vody bývá živo, hlavně v létě.

Dokonce bývalé rekreační středisko ROH Seby Tanvald je plně funkční.

Protékám přes rozpadlý jez, přidává se ke mně zleva voda ze studánky.

A jsem u budovy Šturmova mlýna.

Tento mlýn nepatří mezi nejstarší a skoro nic se z něho nezachovalo, mimo budovy a části náhonu.

Ale majtel dochoval dokumentaci o tomto vodím díle. Zřízení turbíny bylo povoleno v r. 1907.

Zde jsou úryvky z protokolu.

Pod mlýnem se ke mně zprava připojuje Mukařovský potok, pramenící v Jablonci. Tento potok má ještě krátký, ale silný přítok. Je to velice silný pramen, poblíž mlýna.

Byla na něm postavena vodárna pro Mukařov. Vyjímečnost byla v tom, že pumpu poháněla turbína z pramene a pitná voda do pumpy se přiváděla z protější strany údolí.

Na snímku vodárna prostřed. Nyní je pramen využíván pro chov ryb.

V objektu se již z vodárny nic nedochovalo.

Chovné rybníčky musí být kryty proti volavkám sítěmi

V prameništi je mnoho vývěrů a pár ryb.

Nádherný rybník v Borovici . Byl vybudovaný za sociku rybářským spolkem z Mnichova Hradiště. Nikdy nemohl sloužit pro pilu, či mlýn.

V Borovici jsem zase pracovala. A to ve mlýně. Dříve i na pile.

Kdysi míval mlýn dvě kola a jedno kolo pila.

Nedávný stav budovy mlýna. V současnosti je zcela zarostlý.

Kanál od přepadu. Vlevo budova mlýna. Vpravo  pila.

Dnes mne nikdo nenutí pracovat, jen si poskočím na přepadu.

Vyrabovaná mlýnice.

Turbína pro mlýn.

Turbína pro pilu.

Pod vsí mám na pravém břehu pod silnicí artézkou studni. Pozůstatek průzkumných hydrovrtů. Výborná pitná voda.

Vážně se uvažovalo o vybudování vodovodu pro Prahu. Mlynáři podali protest a souhlasili pouze za podmínky, že nebudou omezena jejich práva na vodu. Naštěstí se vzala voda v Káraném.

Dnes mne lidé využívají hlavně k rekreaci. Koupaliště v Bukovině.

 

V době největší slávy, národní koupaliště. 9400 m2 vodní plochy.

Po klidném toku, dnes v dost neudržovaných loukách, mi překáží v cestě budova. Je to bývalý podbukovinský mlýn. Proteču okolo něho po rozpadlé šachtě pro turbínu a jalovém splavu.

Nynější stav.

V době prosperity.

Mlýn na obraze.

Repasovaná složená turbína.

Trocha historie.

Zápis o vykoupení z roboty.

Vilku si postavil synovec, byl stavitel..

Na další cestě se mi zpomaluje tok a slyším hukot. V tom se objeví jez a stavidla. Rozmýšlím se. Buť si skočím na jezu tři a půl metru, nebo poteču pracovat.

Původně byl tento jez vybudován pro náhon na mlýn J.Šmída (předtím J. Düricha). Náhon byl též využíván k pohonu vodní pumpy pro vodovod na Klášter Hradiště. Ještě později náhon též sloužil k napouštění koupaliště a ředění odpadních vod z kanalizace z K. H.

Dnešní vzhled náhonu.

V roce 23.3.1989 nebylo námitek ke stavbě MVE.

Ani to netrvalo tak dlouho. V roce 1994 byl povolen zkušební provoz.

Byla použita Francisova turbína Ladislava Pelanta z Bartoušova,z r. 1926, kde měla být zlikvidována.

projektant Kohout

Původní projekt z r. 1926 pro Bartoušov.

Trochu administrativy.

Nová nenápadná MVE.

Tady z náhonu napájím koupaliště.

A zde mi ukončili náhon a vracím se zpět do koryta.

Nyní přitékám k mostu, kde se mi vracela voda, která pracovala v největším mlýně na mém toku.

Dürichův mlýn.

Nemám sice o tomto mlýnu nejstarší záznamy, ale příběh mlynáře Josefa Düricha je neuvěřitelný až mrazí. Později více.

 

Dnes je velká část mlýna zbořena.

Před demolicí.

Původní mlýn od rybníka.

Josef Dürich - vítěz, který prohrál.

Za mostem přitékám k nenápadnému domku. Je to bývalá Vadštejnova šrotovna. Málo lidí o ní vědělo. No informoval jsem je a nyní bude i v knize. Tady mne nutili pracovat na dvou kolech. V r.1906 zde byla instalována turbína. Drtila jsem hlinky na barvy, kosti, šroty, vápno atd. Poté  přestavěno na strojnickou dílnu. Turbína poháněla pět dvojitých strojních stolic a další příslušenství. Provádělo se zde i pozinkování.

Za první republiky šrotovnu převzala obec. V r.1933 požádala obec o revizi. Poté byl majitel p. Šulda do r. 1935. Pak byl majitel p. Fikejz, po něm vdova. Nynější majitel je nadšenec a zhotovil MVE.

 

V r. 1843 měla šrotovna dvě kola.

Nejstarší obrázek.

Dnešní stav.

Rarita na Zábrdce, kterou nemají ani v Číně.

 

Originál turbína. 1.6.2014 opět spuštěna.

Vodní cejch, na turbínu povoleno 2,5 cm nad cejch.

Kompletní transmise pro kovotlačitelské lisy. Bylo zde dokonce i dynamo .

Firemní cedule stále na místě.

Ještě několik dokumentů, souvisejících s tímto vodním dílem.

Plánek turbíny.

Opis z vodní knihy.

Opis protokolu o založení cejchu.

Řízení o vodovodu pro Prahu.

Vyjádření mlynářů ke zřízení vodovodu pro Prahu.

Osvědčení p. Fikejze.

Část protokolu o kontrole cejchu.

Technické dobrozdání.

Žádost p. Fikejze o zachování díla.

Žádost vdovy Fikejzové o zařazení syna do zálohy.

Výpis z daň. úřadu.

 

Nyní přitékám k okresní silnici a pod ní je budova, kde mne naposledy donutili pracovat.

Říká se mu Vávrův mlýn. Je to poslední vodní dílo po toku Zábrdky. Zatím  nejstarší, mnou známý mlynář, se jmenoval Mencl. Potom zde žil mlynář Vraný. Poté koupil zadlužený mlýn Josef Pešan. Od něj mlýn koupil jeho zeť Josef Vávra. V padesátém mlýn zavřen a Vávrovi vystěhováni na Valdštejnsko na statek do hrozných podmínek. Vrátit se mohli až v r. 1958. Jejich dcera bydlela ve mlýně do r. 1988. Poté vlastnil mlýn P. Rybář . Nynější majitel zrepasoval turnínu a tady zase pracuji.

Nynější stav.

mlýn za Josefa Vranýho.

mlýn za Josefa Pešana.

Rekonstrukce náhonu a obtokové strouhy, včetně mostu.

Plánek turbíny.

Zachovalé transmise.

Další zařízení.

Mlecí kámen , včetně heveru, na zvedání vrchního kamene. To když se drážkoval, či čistil, mlecí kámen

Dnešní repasovaná a zmodernizovaná MVE.

Výuční list posledního mynáře.

Zde stávala pekárna, vedle pražírna a na konci byly zelné jámy. Od pekárny byl mostek na pravý břeh, kde byl krám.

Nyní pár dokumentů:

Technická zpráva z r. 1933

Pokračování.

Byla dvě kola.

Drby z historie.

Pravděpodobně poslední mlynářka .

 

Po opuštění turbíny se nadechnu a pomalu odtékám k místu, kde se setkávám se svojí částí, která mlýn obtékala jalovou strouhou.

Nyní se připravuji na slavnostní chvíli. A je to tady. Po necelých třiceti kilometrech se setkám , tam za tím kmenem, se svojí větší sestrou Jizerou.

 

Ne nadarmo se mi dříve říkalo Malá Jizera. Stejně, jako se jmenuje sestřička v sousedním údolí, Malá Mohelka. Časy mění názvy, vodu mám pořád stejnou.

Sestra Jizera mne přijala s otevřenou náručí v poklidu. Není u toho žádný mejdan.

Spolu se vydáme na dlouhou pouť k bratru Labi a s ním k moři. Na této pouti se nebojím, že se udřu. Takové množství vody již není jednoduché zapřáhnout do práce. Když tak vždy jenom část. Hlavně by lidé měli mít na paměti, že když se rozlobíme, dovedeme být velmi zlé. Měli by si našich vod vážit a nechat nám místo pro vybouření, když se náhodou sejde moc sněhu a deště. Tak zbohem ty moje nádherné údolí z Podještědí ke Klášteru. Snad se někdy s mraky vrátím.

 

Pokud jste dočetli až sem, tak vězte,že to není konec. Pokud máte zájem, průběžně se probírejte stránkami, protože kolem údolí  Malé Jizery je stále co objevovat a tak budu přidávat. Rád si přečtu komentáře, i kritické a ještě raději budu za poskytnuté informace, které neznám. Předem děkuji.  Miloš Kořínek